ORDOVIK - trilobiti 
ORDOVICIAN - trilobites

Achatella (Vironiaspis) kuckersiana (Schmidt, 1881), velikost 11 mm, Kohtla-Järve (Kukruse), kukerzitové břidlice, Estonsko

Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Phacopoidea †, čeleď: Pterygometopidae Reed, 1905 †, podčeleď: Pterigometopinae Reed, 1905 †, rod: Pterygometopus Schmidt, 1881 † = Achatella Delo, 1935 † = Vironiaspis Jaanusson & Ramsköld, 1993 †, druh: Achatella (Vironiaspis) kuckersiana (Schmidt, 1881) †. 

Pygidium fakopidního trilobita čeledi Pterygometopidae Reed, 1905 †. Tento rod se vyskytuje i v ordovických usazeninách v okolí Saint Petersburgu nebo například v Norsku. Dá se říci v pobaltských oblastech, ale známe i nálezy ze severní Ameriky. V Estonsku, což je tento případ se nalézá často ve fragmentech v tzv. kukerzitových břidlicích. Ty jsou bohužel velmi rozpadavé a křehké. Kukerzit (kukersit) nebo také olejová, či živičná břidlice je energetická surovina nazvaná podle naleziště v Estonsku. Kukerzit se těží povrchovým způsobem velkokapacitními bagry a upravuje se v těžké suspenzi, kde se oddělí od hlušiny. V sutích, které zbyly po těžbě se pak hledají takovéto ordovické fosilie. Tyto břidlice jsou často doslova naplněny fragmenty živočišných organismů, jako jsou trilobiti, brachiopodi, ostnokožci, mechovky, korály či řasy. Kukerzitové břidlice byly nalezeny například i v Srbsku. Ty jsou však mladší a obsahují například zbytky savců.  

Po pravé straně pygidia je otisk blíže neurčeného brachiopoda. Trilobitů čeledi Pterygometopidae Reed, 1905 † známe velmi velké množství druhů, které náleží k 37 rodům, které uvádíme níže. Jejich výskyt je vázán převážně na období ordoviku, ale známe i řídké nálezy z období siluru, kde se zdá, že definitivně vymřeli.  

Tento endemický druh je občas označován synonymem Phacops (Pterygometopus) kuckersianus n. sp.:  Schmidt, 1881 † nebo prostě Pterygometopus kuckersiana Schmidt, 1881 †. 

Rody čeledi Pterygometopidae Reed, 1905 †:

Achatella Delo, 1935, Bolbochasmops McNamara, 1980, Calliops, Calyptaulax Cooper, 1930, Carinopyge, Ceratevenkaspis, Chasmops McCoy, 1849, Denella Ludvigsen a Chatterton, 1982, Elasmaspis Kramarenko, 1957, Eomonorachus, Estoniops Mannil, 1958, Evenkaspis, Ingriops, Isalaux Frederickson & Pollack, 1952, Isalauxina, Keilapyge, Liocnemis, Monorakos, Oculichasmops, Oelandiops, Parevenkaspis, Podowrinella, Pterygometopus, Rollmops, Ruegenometopus, Sceptaspis, Schmidtops, Scopelochasmops, Toxochasmops, Tricopelta, Truncatometopus, Upplandiops, Uralops, Valdariops, Vironiaspis, Volkops, Yanhaoia 

Ampyx cf. priscus Thoral, 1935 - velikost 15 mm, velikost s ostny 35 mm, Fezouata formation, region Taouz, Maroko (st. tremadok)

Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: Asaphina Fortey et Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Trinucleoidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Raphiophoridae Angelin, 1854 †, rod: Ampyx Dalman, 1827 †, druh: Ampyx cf. priscus Thoral, 1935 †. 

Souvrství Fezouata představuje sled vrstev spodního ordoviku stupně Tremadok. Tyto vrstvy navazují na "svrchní" kambrium (oddělení Furongian). Zkameněliny trilobitů z těchto vrstev svrchního kambria a spodního ordoviku krásně ukazují pozvolný evoluční vývoj, od typických představitelů kambria k typickým trilobitům ordovickým. V České republice tato etapa ve vývoji trilobitů tak trochu chybí (trilobitová fauna svrchního kambria se ČR nedochovala. Do jisté míry to může být způsobeno tím, že ve svrchním kambriu byla na území Barrandienu převážně souš). Respektive, tremadok se dochoval z nehojných nálezů a to jen z několika málo lokalit z Barrandienu a Železných hor a zastupuje jej pouze třenické a mílinské souvrství. Rozhodně ale fauna z těchto souvrství není tak hojná a bohatě diverzifikovaná, jako z marockého souvrství fezouata. Na paleontologických vzorcích z Fezouaty můžeme vidět na jednom kameni potomky kambrických Ptychoparií spolu s prvními trilobity podobným rodu Dalmanitina, kteří jsou typičtí zástupci ordoviku. Trilobitová fauna z Fezouaty je stále ve fázi paleontologických výzkumů vědců z mnoha zemí a určování těchto trilobitů je zatížen určitou mírou nepřesnosti. Některé názvy taxonů mohou být i podvojné (různé názvy pro téhož trilobita). 

Název trilobita Ampyx by se dal volně interpretovat jako ozdoba do vlasů. U nás známe velmi oblíbené berušky, které svého času dívky nosily ve vlasech. Možná geologovi Dalmanovi, jež dal tomuto trilobitu rodové jméno už roku 1827 připomínaly nálezy těchto "brouků" ozdobu do vlasů, které by mohly nosit tehdejší dámy. Průměrná velikost těchto trilobitů je kolem čtyř centimetrů (s trny). Nález představuje poměrně velkého, defakto kompletního jedince, kterému schází pouze dlouhý glabelární trn, který se na kámen již nevešel. Za pygidiem trilobita se nalézá hlavička stejného druhu, která je však částečně uvězněna v kameni. Mimo to se na kameni nachází několik neurčených brachiopodů. 

Rody trilobitů čeledi Raphiophorinae:

Raphiophorus Angelin, 1854, Ampyx Dalman, 1827, Ampyxella Dean, 1960, Ampyxina Ulrich, 1922, Ampyxinella Koroleva, 1959, Ampyxoides Whittington, 1965, Bulbaspis Chugaeva, 1956, Cnemidopyge Whittard, 1955, Edmundsonia Cooper, 1953, Globampyx Fortey, 1975, Lonchodomas Angelin, 1854, Mendolaspis Rusconi, 1951, Miaoposis Lu,?, Nanshanaspis Chang & Fan, 1960, Pseudampyxina Ju, 1983, Raymondella Reed, 1935, Rhombampyx Fortey, 1975, Taklamakania Zhang, 1980

Asaphellus fezouataensis Vidal, 1998, velikost většího trilobita 35 mm, Fezouata formation, region Alnif - Zagora, Maroko (st. tremadok)

Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: Asaphina Fortey et Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Asaphoidea Burmeister, 1843 †, čeleď: Asaphidae Burmeister, 1843 †, rod: Asaphellus Callaway, 1877 †, druh: Asaphellus fezouataensis Vidal, 1998 †. 

Rod Asaphellus Callaway, 1877 † nebyl do ještě poměrně nedávné doby zrovna typickým zástupcem Marockých trilobitů. S novými ordovickými nalezišti se však jejich výskyt velmi znásobil a v současnosti už nálezy kompletních jedinců nejsou velkou vzácností. Konkrétně z proslulého naleziště Fezouata pochází mnoho nových nálezů těchto trilobitů, a to často zcela kompletní, i v kusech několika jedinců. Ve většině případů prozatím nejsou taxonomicky zařazeni, nicméně se zde objevil, kromě bizarního a nedávno popsaného Asaphellus cuervoae sp. nov.  Corbacho & López-Soriano, 2012, typický představitel tohoto rodu, určený do druhu Asaphellus fezouataensis Vidal, 1998 †, pojmenovaný podle dané lokality. Na této lokalitě jsou organické zbytky krásně zabarveny limonitem, podobně jako u nás např. ve Skryjích či Rejkovicích.

Jde o nevelkého až středně velkého zástupce Asaphella. Má výrazný lem kolem hlavy, který přerůstá do velkých trnů, sahajících až k pygidiu. Axiální část trupu je mohutná, pravděpodobně nesla úpony k silnému svalstvu. Jeho velké pygidium je opatřeno také výrazným lemem, který spolu se středovou částí trupu napovídá, že mohl být zdatným plavcem. Trup je složen z 8 pleur. Jeho cefalon nese dva páry výrazných očí holochroálního typu, kterými mohl sledovat okolí v úhlu 360°. 

Některé významné druhy rodu Asaphellus Callaway, 1877 †:

Asaphellus artus Robison et Pantoja-Alor, 1968 †, Asaphellus aspinus Robison et Pantoja-Alor, 1968 †, Asaphellus catamarcensis Kobayashi 1935 †, Asaphellus communis Robison et Pantoja-Alor, 1968 †, Asaphellus convexus Benedetto, 1977 †, Asaphellus cuervoae Corbacho & López-Soriano, 2012 †, Asaphellus desideratus (Barrande, 1872) †, Asaphellus eudocia (Walcott, 1925) †, Asaphellus fezouataensis Vidal, 1998 †, Asaphellus homfrayi Salter 1866 † (synonymum Hemigyraspis affinus), Asaphellus jujuanus Harrington, 1937 †, Asaphellus perneri Holub, 1911 †, Asaphellus riojanus Harrington and Leanza 1957 †, Asaphellus stubbsi Fortey, 2009 †, Asaphellus tataensis Vidal, 1998 †, Asaphellus toledanus (GIL CID 1976) †, Asaphellus whittardi (Bates, 1969) †

Vědecká synonyma rodu Asaphellus Callaway, 1877 †:

Asaphelloides Kobayashi, 1937
Asaphoon Hutchison & Ingham, 1967
Hemigyraspis Raymond, 1910
Plesiomegalaspis Thoral, 1946

Asaphellus sp. Callaway, 1877 - Ozina, Taouz (západní Sahara - Maroko), střední ordovik (st. llanvirn) / Draa valley

Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: Asaphina Fortey et Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Asaphoidea Burmeister, 1843 †, čeleď: Asaphidae Burmeister, 1843 †, rod: Asaphellus Callaway, 1877 †, druh: Asaphellus sp. Callaway, 1877 †. 

Asaphida je velký, morfologicky bohatý řád trilobitů nacházený v souvrstvích od středního kambria až do siluru, kdy vymírají. Uvnitř tohoto řádu je známo mnoho různorodých nadčeledí. Jeho systematika nese řadu problematických otázek, ale ty jsou "snad" s dalšími nálezy postupně objasňovány. Jsou to otázky týkající se např. velmi odlišného počtu hrudních segmentů nebo tvarová nejednotnost a diference jednotlivých čeledí. Obecně mají cephalon (hlavu) a pygidium (ocasní štít) podobné velikosti a většina druhů má výrazný střední ventrální steh. Hlavy jsou často ploché a glabelární brázdy v oblasti hlavy jsou slabé nebo nejsou viditelné. Hrudní segmenty sestávají obvykle z 5 - 12 pleur (žeber). Některé rody však mají například pleury dvě, jiné kolem 30ti. Nejustálenější počet, jež má nejvíce rodů asafidů je 8 pleur (nezáleží na velikosti). Často mají široký lem kolem cefalonu. Oči jsou obvykle velké, u některých druhů se vyvinuly v tzv. tykadla (antény), na jejichž konci byly oči. Jsou také druhy typické neobvykle velkým a expresivním pygidiem (např. Dikelocephalus, jsou však čeledi, které mají pygidium drobné, až zanedbatelné, např. čeleď Trinucleidae), glabelárním lemem nebo bizarními lícními ostny (Asaphellus cuervoae).

Na konci ordoviku se různorodost druhů asaphidů výrazně snížila. Přetrvali v podstatě jen zástupci nadčeledi Trinucleioidea, nicméně i ti vymírají na konci siluru. Původně byli asaphidi řazeni jako nadčeleď do dodnes problémového řádu Ptychopariida, ale pro neůnosnot tohoto zařazení byli v polovině 90 let 20. století vyčleněni v řád samostatný. Problém je, že se pravděpodobně časem rozpadne i řád Asaphida, podobně, jako se rozpadl řád Ptychopariida, jelikož zahrnuje tak velké množství rodů, potažmo druhů, které disponovali naprosto rozdílným způsobem života, tvarovou morfologií atp. Rozpad jednoho řádu může kupodivu vést k lepší systematice, tudíž lepšímu pochopení trilobitů obecně. U toho menšího jedince, publikovaného na prvních dvou fotografiích, se jedná o podobného trilobita, jako je český druh Asaphellus desideratus, který se nachází šáreckém souvrství také v konkrecích. Nálezy kompletních jedinců jsou však v České republice ojedinělé. Ten větší, 22 centimetrový Asaphellus, je prozatím do druhu nepopsaný jedinec. V Maroku nejde o nic zvláštního, nálezy jsou poměrně mladé a pochází odtud mnoho trilobitů, kteří nebyli doposud v odborné literatuře podrobněji popsáni.

Asaphellidi z Barrandienu:
Asaphellus desideratus (Barrande, 1872) † - u nás se vyskytuje v šáreckém souvrství, loc. okolí Rokycan /Osek/
Asaphellus perneri Holub, 1911 † - u nás se vyskytuje v klabavském souvrství, loc. Klabava - Pod Starým hradem
Asaphellus insignis Želízko, 1921 = Asaphellus perneri Holub, 1911 †
Asaphellus bohemicus Želízko, 1921 = Asaphellus perneri Holub, 1911 †

Asaphus kowalewskii Lawrow, 1856 - velikost 65 mm, Volchov river, St. Petersburg area, Rusko

Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: Asaphina Fortey et Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Asaphoidea Burmeister, 1843 †, čeleď: Asaphidae Burmeister, 1843 †, rod: Asaphus Brongniart, 1822 †, druh: Asaphus kowalewskii Lawrow, 1856 †. 

Velmi typické oči, tzv. antény, které ze všeho nejvíce připomínají známé hlemýždě, byly s největší pravděpodobností podstatně méně pohyblivé, než u právě zmíněných hlemýžďů. Nebyly totiž tvořeny měkkou tkání, ale chitinovým povlakem, který tvořil vnější kostru celého trilobita. Důkazů o tomto stavu očí je nepřeberné množství. Ani na jednom z nálezů, kterých je opravdu mnoho, oči nevykazují žádný pohyb. Vždy jenom strnule hledí před sebe. Vnější chitinová vrstva byla vlastně jakousi kostrou (podobnou nalezneme u dnešních brouků nebo štírů) trilobita, jež držela pohromadě vnitřní orgány a do jisté míry jej chránila před predátory, což mohli v období ordoviku být např. jiní draví trilobiti. Jeho oči na stopkách jim umožňovali orientaci v prostoru při prohrabávání mořského dna. Nebyl to však jediný trilobit, u kterého měly jeho oči tendenci vzrůstat ve stopkovité antény. Z asafidů to byl ještě např. Nobiliasaphus, což může být sice synonymum stejného druhu, ale mnozí badatelé jej považují pro jisté znaky za samostatný druh. Dále např. Asaphus intermedius Balaschova, 1953 † nebo Asaphus punctatus (Lessnikova, 1949) †. U proetidů tento znak není zcela běžný, přesto u rodu Otarion je tato tendence, tedy růst očí na tykadlech, co se proetidních trilobitů týče, nezanedbatelná. U fakopidních trilobitů stojí určitě za zmínku Staurocephalus nebo i jiné druhy enkrinuridních trilobitů. Opravdu velké antény, kromě zmíněných asafidů, se vyvinuli u trilobitů lichiidních, například takovému rodu Ceratarges (u určitých druhů) se oči do prostoru klubou dosti významně, nesmíme opomenout odontopleuridní tilobity, za všechny duh Miraspis mira z českého siluru a za zvláštní zmínku zajisté stojí rod Blackwelderia (Parablackwelderia) známý z Asie, konkrétně z Číny - nálezy z provincie Shandong (souvrství Changhia a Kushan), jež má antény téměř srovnatelné s trilobitem Asaphus kowalewskii. Jedná se však o souvrství kambrická, tudíž starší. Rody Asaphus jsou známy i z Barrandienu, např. Asaphus nobilis, známý ze zahořanských vrstev. Profesionální sběrači zkamenělin za dob Barranda, tzv. skalníci tyto nálezy nazývali Rak měsícový.

Rodový název trilobita je odvozen z řeckého slova asaphes, což se dá interpretovat jako "nejasné, nejasný". Patrně to souvisí s komplikovaností určení tohoto rodu do konkrétního druhu. Jen z petrohradského ordoviku známe cca 42! druhů a poddruhů těchto trilobitů, jež se nám podařilo dopátrat a které lze mnohdy od sebe odlišit na základě pouhých, poměrně nepatrných znaků. Asaphus kowalewskii samozřejmě patří mezi světlé, poměrně snadno rozpoznatelné výjimky. 

Asaphus lepidurus Nieszkowski, 1859 - velikost 45 mm, Leningradites longispinus Balashova 1976 - velikost 70 mm, Volchov river, St. Petersburg area, Rusko

Asaphus lepidurus - Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: Asaphina Fortey et Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Asaphoidea Burmeister, 1843 †, čeleď: Asaphidae Burmeister, 1843 †, rod: Asaphus Brongniart, 1822 †, druh: Asaphus lepidurus Nieszkowski, 1859 †.

Leningradites longispinus - Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: AsaphinaFortey et Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Asaphoidea Burmeister, 1843 †, čeleď: AsaphidaeBurmeister, 1843 †, podčeleď: Pseudoasaphinae Balashova, 1969 †, rod LenigraditesBalashova, 1976 †, druh: Leningradites longispinus Balashova, 1976 †.

Rod Asphus je znám z četných nálezů spodního a středního ordoviku severozápadní Evropy (Švédsko, Estonsko, oblast Saint Petersburg). Torax (trup) se skládá vždy z osmi segmentů, tzv. pleur. Cefalon a pygidium jsou polokruhové. Cefalon je přibližně stejné velikosti jako pygidium. Ordovické moře bylo v té době plné dramatických změn, například změna slanosti vody, což vedlo u těchto trilobitů k neuvěřitelné adaptaci k prostředí a tudíž ke tvarové diverzitě, kdy se každý rod přizpůsobil určitému, případně dosti rozdílnému způsobu života. Někteří z asaphidů byli relativně zdatnými plavci, jiní se adaptovali spíše na život v podmořských usazeninách. Tato tvarová různorodost se projevila především v evoluci očí (Asaphus kowalewskii, Asaphus punctatus nebo Asaphus intermedius). Jedním z nejběžněji nalézaných asaphidů je Asaphus lepidurus, nacházející se na vzorku vzorku v typické volvaci (stočení trupu). Co je však zajímavější je, že se na stejném kameni nachází s poměrně vzácněji nacházeným asaphidem, který je zachován pouze ve fragmentu a je jím Leningradites longispinus. 

Asaphus sp., velikost pygidia 17 mm, Kohtla-Järve (Kukruse), kukerzitové břidlice, Estonsko

Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: Asaphina Fortey et Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Asaphoidea Burmeister, 1843 †, čeleď: Asaphidae Burmeister, 1843 †, rod: Asaphus Brongniart, 1822 †  

Nález pygidia asafidního trilobita, jež lze těžko určit do druhu. Přesto by se podle jistých a velmi čitelných znaků mohlo jednat o fragment druhu Asaphus kowalewskii Lawrow, 1856 †nebo Asaphus cornutus Pander, 1830 †. Je to ovšem jen hrubý odhad, nejsme odborníci na ruské, potažmo estonské asafidy, kterých je opravdu požehnaně druhů. Rozlišovací znaky na nálezech pygidií asafidů jsou zpracovány v mnoha studiích, ty se ale převážně týkají nálezů z okolí řeky Volchov u Petrohradu. Nicméně ordovické nálezy z tzv. kukerzitových břidlic z Estonska jsou na výjimky velmi příbuzné, až totožné. Kámen obsahuje mnohé fragmenty živočichů. Kromě dominantního pygidia je na kameni hlavička trilobita Stenopareia sp., pravděpodobně část hlavy rafidoporidního trilobita, spiriferidní brachiopod (Howellella sp?), fragmenty korálotvorných kryptostomátních mechovek a kus téky čeledi Receptaculitidae Eichwald 1860 †. Klasifikae této čeledi je do dnes nejasná a záhadná. Současný názor je, že Receptaculitidae byly vápnité řasy, řadící se k řádu Dasycladophyceae Pascher 1931. Jiní vědci rekeptakulidní otisky řadí k houbám. 

Bathycheilus sp. - velikost 16 mm, Fezouata, Maroko, spodní ordovik, svrchní tremadok

Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Calymenina Swinnerton 1915 †, nadčeleď: Calymenoidea Burmeister, 1843 †, čeleď: Bathycheilidae Přibyl, 1953 †, rod: Bathycheilus Holub, 1908 †.

Cnemidopyge nuda (Muchison, 1839) - velikost 23 mm, Pencerrig, Builth wells, Powys Wales - Darriwillian, zóna: G. teretiusculus, Velká Británie

Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: Asaphina Fortey & Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Trinucleoidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Raphiophoridae Angelin, 1854 †, rod: Cnemidopyge Whittard, 1955 †, druh: Cnemidopyge nuda (Muchison, 1839) †. 

Trilobiti rodu Cnemidopyge Whittard, 1955 † obývali moře v období ordoviku. Stejně jako všichni Raphiophoridní trilobiti byli slepí. Cefalon triangulárního tvaru nese nazad směřující lícní ostny a z glabely vpřed směřující trn, který se však na kámen již nevešel. Glabela nese dva páry glabelárních rýh. Trup je složen ze šesti segmentů. Jiné rody Raphiophoridních trilobitů mají často různý počet segmentů (5-7). Rody Taklamakania, Pseudampyxina a Nanshanaspis mají hrudní segmenty jen 3. Rachis, neboli páteřní osa je silně segmentovaná a to i na trojúhelníkovém pygidiu. Celkový tvar těla je kruhovitý. Trilobiti čeledi Raphiophorinae vymírají počátkem siluru. Všichni Raphiophoridní trilobiti, ovšem nejenom ti doplácejí na masívní vymírání na konci ordoviku - rapidní pokles teploty vody a kyslíku, pokles hladiny vody (o 100 i více metrů), tedy na prostředí, na které se nedokázali adaptovat. Na konci ordoviku došlo k masovému vymírání druhů, které koreluje s nárůstem Gondwanských ledovců. Následovalo chladné období (spodní silur), ale předpokládá se, že ledovce byly omezeny pouze na vysoké zeměpisné šířky. Vymírání na konci ordoviku je však jen pouhou předehrou daleko masívnějšího vymírání, které čekalo organismy na konci permu, tedy cca o 183 milionů let později, kdy proběhlo nejmasívnější známé vymírání v historii země, při kterém zaniklo 90% všech tehdejších organismů.

Běžný trilobit z jinak velmi bohaté lokality, kterou bychom mohli snad připodobnit k českým ordovickým břidlicím třeba na Lucberku u Levína (svého času) nebo třeba břidlice bohdaleckého souvrství v Praze (příležitostné výkopy) nebo ve Velké Chuchli (svého času). Chceme li zůstat ale u stupně llanvirn, tak je třeba zmínit bohaté, avšak chráněné naleziště šáreckých břidlic, jako třeba Drahouš u Rokycan atp. Pokud se nepleteme, tak rod Cnemidopyge u nás doposud nalezen nebyl, ale trilobiti stejné čeledi, například rod Lonchodomas je znám právě z králodvorského souvrství od Levína. Z rubu (z odvrácené strany) kamene je ještě jeden nedokonalý fragment Cnemidopyge - fotografie níže.

Tito trilobiti byli vybaveni třemi dlouhými trny (na našich exemplářích chybějí). Jeden osten čněl vpřed přímo z glabely, dva trny byly lícní, lépe je to vidět na rekonstrukci příbuzného druhu Cnemidopyge bisecta (Elles, 1940) níže. Předpokládá se, jelikož dle nálezů tyto trny uměli různě vychylovat, že sloužili k udržení rovnováhy při pohybu nad mořským dnem (nejspíše to nebyli skvělí plavci) a mohli tak být výborným pomocníkem při manévrování v tehdejším moři. Již zmíněný trilobit rodu Lonchodomas z králodvorského souvrství měl například trny několikanásobně delší, než bylo samotné tělo trilobita.

Cyclopyge sibilla Šnajdr, 1982 - 16 mm (sag), Fezouata formation, Oucheyt, Tinejdad - Maroko

Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Cyclopygoidea Raymond, 1925 †, čeleď: Cyclopygidae Raymond, 1925 †, rod: Cyclopyge Hawle & Corda, 1847 †, druh: Cyclopyge sibilla Šnajdr, 1982 †.

Dalmanitina cf. socialis - velikost kompletních jedinců 60 mm, El Kayd Errami, Rissani, Maroko 

Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Dalmanitoidea Vogdes, 1890 †, čeleď: Dalmanitidae Vogdes, 1890 †, rod: Dalmanitina (Reed, 1905) †, pravděpodobný druh: Dalmanitina socialis (Barrande, 1846) †. 

Zkamenělina několika jedinců trilobita rodu Dalmanitina (Reed, 1905) † ze středního ordoviku (cca 460 - 470 milionů let). Fosilie pochází z naleziště El Kayd Errami na severní Sahaře, které je ekvivalentem našich letenských křemenců. Tento druh trilobita je velmi podobný našemu českému druhu Dalmanitina socialis (Barrande 1846) †. Na kameni jsou dva kompletní jedinci, oba o velikosti zhruba 6 cm. Oba jsou výtečně zachovalí v dobrém rozlišení, což lze posoudit např. ze zachovalých ommatidií očí, které se na této lokalitě a v těchto vrstvách téměř nezachovávají. Na kameni jsou i fragmenty trinukleidních trilobitů a ostnokožců (hadice-ophiuroidea). Připustíme li ale, že jsou tyto souvrství ekvivalentem souvrství letenského, půjde pravděpodobně o fragmenty trilobita Deanaspis cf. goldfussi (Barrande, 1846) †. Mnohé nálezy těchto trinukleidů jsou z této oblasti pravděpodobně nesprávně označovány jako Onnia sp. To by ovšem nezapadalo do správného stratigrafického zařazení. Z našeho území známe tři druhy trilobita rodu Onnia - Onnia superba (Bancroft, 1929) † a Onnia abducta (Přibyl & Vaněk, 1969) † z bohdaleckého souvrství a Onnia ultima (Barrande, 1852) † ze souvrství králodvorského. Tato ordovická souvrství jsou však o mnoho milionů let mladší, než souvrství letenské, ze kterého známe právě výhradně a vlastně jeden z vůdčích druhů, druh Deanaspis goldfussi (Barrande, 1846) †.

Jednoduchá zkouška průplachem, či navlhčením destilovanou vodou nám odhalila, že se nejedná o umělou natmeleninu několika jedinců na jeden kámen, což je častý neduh nejen mnoha zkamenělin z Maroka a což vždy může hrozit. Podobná falza, kupodivu i stejného druhu, sestavená z několika pravých jedinců, kteří byli natmeleni na jeden kámen jsou známy již z dob českých skalníků z 19 a počátku 20 století. Zvyšuje se tím atraktivita samotného nálezu. Pozná se to poměrně snadno. Stačí kámen navlhčit (NEMÝT!), nejlépe destilovanou nebo alespoň převařenou vodou, kvůli kontaminaci fosilie bakteriemi a plísněmi. Případné tmelené části se odhalí samy. Jsou světlejší než zbytek poréznější, tedy původní horniny. Ta však rychleji světlá, protože snadněji nasává vodu do přirozených pórů. V tomto případě se jedná o zcela autentickou, preparovanou fosilii - pravděpodobně jehlováním a gravírováním z horniny.

Nálezy trilobitů rodu Dalmanitina (Reed, 1905) † jsou poslední dobou v marockých ordovických prachovcích a křemencích stále častější. Nejde však o žádné fragmenty. Tito trilobiti se často nalézají zcela kompletní a to i v několika jedincích na matrici či v asociaci s jinými trilobity, např. s asafidy rodu Onnia Bancroft, 1933 †. Přes to všechno jsou tyto materiály doposud vědecky defakto nezpracovány, což opět hází nepříznivé světlo na marocké fosilie, i když zde zřejmě neprávem, protože se skutečně jedná o prokazatelně pravé fosilie. Nález navětralých dalmanitidních trilobitů na úvodní fotografii Petr Neumann. U nás lze kompletní dalmanitinu nelézt také, ovšem stěží jen na pár lokalitách jako jsou např. Letenské sady u Hanavského pavilonu - přísně chráněno, Zahořany (Králův Dvůr), lokalita Za školou - ochrana prvního stupně, Beroun Vinice, tam člověk musí mít opravdu štěstí, jestli nalezne část tohoto trilobita, kameny jsou rozpadavé a to do té míry, že se rozpadají samotné fosilie nebo například na svazích Dědu či Veselé letenského souvrství, ale to jen na velmi málo místech, většina prachovců obsahuje pouze fragmenty. Lokalit je samozřejmě více, ale výše zmíněné patří k nejvýznamnějším.

Křemencové usazeniny z lokality El Kayd Errami v Maroku jsou velmi podobné těm, které známe z letenského souvrství z Dědu u Berouna. Ty Marocké jsou však často nepatrně hůře zachovány ve smyslu absence zachovalých detailů, jako např. omatidia na očích trilobitů, jež se zachovaly velmi zřídka. Tento trilobit by mohl představovat ekvivalent k českému Dalmanitina socialis (Barrande, 1846) †. Naproti tomu křemencové prachovce z ordovických lokalit v okolí Erfoudu, jež jsou na úvodním vzorku mají nafialovělý nádech a upomínají tak svou vizualitou k souvrství zahořanskému ve kterém se vyskytuje o něco mladší Dalmanitina proaeva (Emmrich, 1839) †.

Declivolithus titan (FORTEY and EDGECOMBE, 2017) - velikost 30 mm, near Taouz, Lower Ktaoua formation, Maroko 

Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: Asaphina Fortey & Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Trinucleoidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Trinucleidae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Declivolithus Přibyl & Vaněk, 1967 †, druh: Declivolithus titan (FORTEY and EDGECOMBE, 2017) †.

Mírně navětralá zkamenělina v podstatě kompletního trinukleoidního trilobita, který byl popsán jako rod na nálezech z Barrandienu. Je velmi podobný českému druhu Declivolithus alfredi. Oproti jiným trinukleidním trilobitům je poměrně větší, je to totiž největší trinukleidní trilobit Barrandienu. Hojně se vyskytoval ve výkopech bohdaleckého souvrství v okolí Malešic, v ostatních částech Prahy je vzácný. Významný trinukleidní trilobit pro spodní části bohdaledkého souvrství. Tvar těla tohoto trilobita je téměř kruhový, diskovitý. Oproti jiným trinukleidům má obří hlavový lem, na kterém první řada receptorů je nejvýraznější. Tento lem však není protažen do typických tenkých šavlí. Nejsou sice tak dlouhé, jako má například Deanaspis, avšak mohutné. Má šest trupových článků. Tento trilobit se nejčastěji nalézá v rovné, tzv. životní poloze, byl však schopen částečné volvace, tedy stočení do klubíčka. Podle posledních poznatků měli tito trilobiti tak široký lem z toho důvodu, aby se udrželi v torentikolním životním prostředí, tedy v rychle proudící a dobře prokysličené vodě u dna. Široký lem sloužil jako "přísavka", která fixovala trilobita u dna. Podobná schopnost se předpokládá i u jiného ordovického a vlastně problematického členovce, kterého známe z letenského souvrství a tím je Duslia insignis Jahn, 1893 †.  Marocký druh Declivolithus titan byl popsán v roce 2017 (FORTEY and EDGECOMBE) Původní název, který se pro tento druh používal byl právě Declivolithus alfredi, kterého popsal Želízko v r. 1906 z českého ordoviku.

Vědecká synonyma druhu Declivolithus alfredi (Želízko, 1906) †:

Tretaspis novaki Chlupáč, 1952 †
Trinucleus alfredi Želízko, 1906 †

Diacalymene (D) ouzregui Destombes, 1966 - velikost 90 mm, Lower Ktaoua formation, skalní hřeben Tiscauine u Alnifu, Maroko

Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Calymenina Swinnerton 1915 †, nadčeleď: Calymenoidea†, čeleď: Calymenidae Burmeister, 1843 †, rod: Diacalymene Kegel, 1927 †, druh: Diacalymene (D) ouzregui Destombes, 1966 †. 

Pravděpodobně nejprofláknutější trilobit ze všech trilobitů. Krom toho jde též o jednoho z nejvíce falzovaných fosilních živočichů snad vůbec. Ne že by byl falzifikován kompletně, jen jsou často k sobě tmeleny fragmenty různých jedinců téhož druhu. Dlouho jsme zvažovali, zdali jej vůbec publikovat. Jelikož se však jedná o prokazatelně pravou fosilii, tak jsme si řekli, proč ne, nesmí chybět. 

Zkamenělina trilobita rodu Diacalymene ouzregui Destombes, 1966† v původní, mateční hornině. Fosilie má charakteristickou post mortální pozici, s pygidiem a cefalonem složeným dovnitř a mírnou prohlubní ve střední části hrudníku. Tato poloha je způsobena kontrakcí vnitřních svalů po smrti a u mnoha podobných nálezů trilobitů se vyskytuje s určitou pravidelnou frekvencí. Samostatní trilobiti rodu Calymene (bez okolní horniny) jsou nejčastější exportovanou fosilií z Maroka. Kvalita takových vzorků je však velmi špatná, v podstatě se často ani nejedná o zkameněliny, ale spíše výrobky tvarem připomínající trilobita. V naprosté většině případů se jedná o kompletní falzifikáty, kdy jsou k sobě slepeny části různých trilobitů, ve snaze vyrobit jednoho kompletního. Fragmenty jsou k sobě lepeny hmotou připomínající bahno, proto se pro tyto trilobity vžila přezdívka "bahňák". 

Na levé líci trilobita se zachovalo i oko, včetně lícních švů, které oddělovaly volné líce a na kterých se právě nacházely oči. Není to úplně obvyklé, tento fakopidní trilobit měl drobné oči, které velmi často zůstanou v negativu. Jeho trup je složen ze 13 segmentů, poměrně dobře se zachovalo i pygidium trilobita. Samotný nález pochází ze skalního hřebenu Tiscauine, západní Sahary u města Alnif v Maroku. V Maroku existují tři různá místa, ve kterých tyto vrstvy vycházejí na povrch: poblíž Zagory, Alnifu a Tafraoutu. Časově pochází ze svrchního ordoviku - sandbian - katian (cca 440 - 460 milionů let).

Diacalymene Kegel, 1927 † je rod trilobita z řádu Phacopida, podřádu Calymenina. Zahrnuje tyto druhy:

Diacalymene allportiana (Salter 1865)† - Velká Británie
Diacalymene ouzregui Destombes, 1966† - Maroko, ordovik
Diacalymene clavicula (Campbell)† - USA, silur
Diacalymene consimilis (Cooper)† - USA, Kanada, ordovik
Diacalymene crassa Shirley, 1936† - Velká Británie
Diacalymene diademata (Barrande, 1846)† - ČR, silur - motolské souvrství
Diacalymene gabrielsi Siveter et Chatterton, 1996† - Kanada, silur
Diacalymene horbingeri (Šnajdr, 1975)† - ČR, silur - želkovické souvrství
Diacalymene marginata Shirley, 1936† - Velká Británie, ordovik
Diacalymene tenera (Barrande, 1852) = Metacalymene tenera (Barrande, 1852)† - ČR, silur - kopaninské souvrství

Tento rod se objevil v období ordoviku a vyhynul koncem siluru.

Dionide mareki Henry & Romano 1978 - velikost 40 mm, svrchní ordovik - Sandbian, Valongo, Portugalsko 

Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: Asaphina Fortey & Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Trinucleoidea Hawle & Corda 1847 †, čeleď: Dionididæ Gurich 1908 †, druh: Dionide mareki Henry & Romano 1978 †. 

V Portugalsku se díky horninotvorným tlakům v mnoha souvrstvích zachovali prazvláštně deformované trupy trilobitů. Kámen (foto níže), je focen seshora, přesto trilobiti vypadají, jakoby v perspektivním pohledu zrovna okupovali mořské dno. To dělá portugalské fosilie přirozeně velmi půvabné, aniž by je bylo třeba jakýmkoliv jiným způsobem přikrášlovat. Barrandovi skalníci trilobity druhu Dionide nazývali Obloukový rak. Cefalon, protažený v dlouhé trny vytvářel nádherný oblouk. 

Vědecké názvy:

Dionide speciosa (Hawle & Corda, 1847) †- u nás se vyskytuje v králodvorském souvrství, loc. Levín, Zářez dálnice - králodvorského souvrství ve vých. části zářezu
Dionide prima Klouček, 1916 † - u nás se vyskytuje v šáreckém souvrství, loc. Praha - Vokovice /včetně blízké části Divoké Šárky/
Dionide formosa (Barrande, 1846) † - u nás se vyskytuje ve vinickém souvrství, loc. Beroun - Vinice (zaniklá lokalita)
Dionide jubata Raymond, 1925 † - u nás se vyskytuje v dobrotivském souvrství, loc. Praha - Vokovice /včetně blízké části Divoké Šárky/, okolí Rokycan
Dionide mareki Henry & Romano 1978

Eccoptochile (E) aff. mariana (Barrande & Verneuil, 1856) - velikost 55 mm, Alnif, Maroko 

Řád: Phacopida (Salter, 1864) †, podřád: Cheirurina (Harrington & Leanza, 1957) †, nadčeleď: Cheiruroidea †, čeleď: Cheiruridae Salter, 1864 †, podčeleď: Eccoptochilinae (Lane, 1971) †, rod: Eccoptochile Hawle & Corda, 1847 †, podrod: Eccoptochile Hawle & Corda, 1847 †, druh: Eccoptochile (E) aff. mariana (Barrande & Verneuil, 1856) †. 

Eccoptochile z lokality, odkud pochází známí a nejběžnější trilobiti Diacalymene. Označení aff. znamená blízkou příbuznost, ne li shodu s druhem mariana. Je to druh původně popsaný Barrandem z našeho území - dobrotivské souvrství. Kámen je slepovaný ze dvou kusů. Slep je provedený přes pygidium. Trilobit má mírně rozplavené pleury a na glabele není zachovalý původní krunýř. Přesto se jedná o výjimečnou a velmi vzácnou zkamenělinu a to jak z nálezů v Barrandienu, které jsou velmi řídké, tak z nálezů marockých, kde jsou o něco častější. Trilobit byl nalezen v konkreci, jaké známe například ze šáreckého souvrství. Z našeho ordoviku známe čtyři druhy Eccoptochile - Eccoptochile clavigera (Beyrich, 1845) † ze souvrství letenského a libeňského, Eccoptochile curta Hawle & Corda, 1847 † z vinického souvrství, Eccoptochile mariana (Barrande & Verneuil, 1856) † z dobrotivského souvrství a konečně Eccoptochile perlata Hawle & Corda, 1847 † se svou nepřehlédnutelnou granulací ze souvrství zahořanského. Naprostá většina českých nálezů je, až na výjimky neúplná nebo fragmentální (hlavičky, pygidia). Protože se v dobrotivském souvrství hojně nacházejí kulovité konkrece obsahující faunu, dá se předpokládat, že nález tohoto marockého trilobita odpovídá právě tomuto souvrství.

Drobnějším příbuzným těchto cheiruridních trilobitů je rod Eccoptochiloides Prantl & Přibyl, 1947 †. Nálezy těchto trilobitů jsou sice menší, ale zároveň častější a nezřídka se nacházejí v kompletnějších exemplářích. Kromě velikosti je hlavním obecným rozpoznávacím znakem počet trupových článků (Eccoptochile 12, Eccoptochiloides 10), počet laloků na pygidiu (Eccoptochile 6, Eccoptochiloides 8) a velikost hlavičky (Eccoptochile ji má v poměru k tělu drobnější, Eccoptochiloides větší a širší). 

Vědecká synonyma druhu Eccoptochile mariana (Barrande & Verneuil, 1856):
Eccoptochile vipera Moravec, 1986 †

Ectillaenus cf. katzeri, velikost 85 mm, souvrství Fezouata - Zagora, Maroko

Řád: Corynexochida Kobayashi, 1935 †, podřád: Illaenina Jaanusson, 1959 †, nadčeleď: Illaenoidea†, čeleď: Illaenidae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Ectillaenus Salter, 1867 †, druh: Ectillaenus katzeri (Barrande, 1872) †. 

Zkratka cf. (z latinského confer - porovnat) za rodovým nebo před druhovým názvem (např. Ectillaenus cf. katzeri) znamená nejisté nebo nepotvrzené rodové resp. druhové určení. Stejný význam má i zkratka aff. (z latinského affinis - podobný). Je to z toho důvodu, že je tento Ectillaenus ze Zagory v Maroku, nejvíce podobný Ectillaenus katzeri (Barrande, 1872), jež se nalézá i u nás, převážně v šáreckém souvrství, ale schází mu přesnější vědecká klasifikace, např. přesnější morfologické nebo stratigrafické srovnání. To znamená, že ačkoliv je velmi podobný trilobitu Ectillaenus katzeri (s největší pravděpodobností se ale jedná o stejný druh), bylo by potřeba stratigrafické porovnání živočichů nacházených v tomto marockém souvrství. Pakliže by se přišlo na širší shodu v živočišných druzích (např. brachiopodů, ostnokožců, ale i trilobitů), známých z našeho šáreckého souvrství, mohli bychom jej s klidným svědomím označit za druh Ectillaenus katzeri. Jelikož víme, že jde o nález ze světoznámého souvrství fezouata, které je teprve ve fázích výzkumu, budeme si muset na rozluštění tohoto "problému" nejspíše počkat.

Tři fotografie níže - dva jedinci trilobita Ectillaenus cf. katzeri nalezeni na lokalitě Zagora ve vrstvách středního ordoviku. Velikost jedinců se pohybuje kolem 90 mm.

Tito illaenidní trilobiti se vyskytují v nejrůznějších variacích ordovického moře téměř po celém světě. Od Maroka přes pobaltské země (Rusko, Estónsko, Polsko, Švédsko), Španělsko (Los Montes de Toledo), Portugalsko, Česko, Britské ostrovy, USA, atd. Jen u nás se druhy těchto trilobitů dají počítat téměř na 2 desítky (Cekovia - 3 druhy, Ectillaenus - 7 druhů, Octillaenus, Stenopareia - 4 druhy, Ulugtella, Vysocania, Zbirovia - 2 druhy, Zdicella, Zetillaenus). Rozlišení jednotlivých druhů je často poněkud komplikované, mnohdy souvisí se souvrstvím výskytu, s velikostí trilobita, někteří měli oči, jiní nikoliv, strukturou (kresbou) na otisku - např. Ectillaenus benignensis (foto níže), šířkou či délkou fosilie atp.. Ačkoliv je trilobit na fotografii přiřazen ke druhu Ectillaenus giganteus, ve skutečnosti žádných gigantických rozměrů nedosahuje, co do velikosti by se dal hravě srovnat s běžným českým druhem Ectillaenus katzeri. Určitě není překvapující, že nejznámější, globálně rozšířené druhy ektiláenů jsou určeny českými paleontology na českých nálezech /např. Ectillaenus advena (Barrande, 1872) †, Ectillaenus benignensis (Novák v Perner, 1918) †, Ectillaenus holubi (Šnajdr, 1956) †, Ectillaenus katzeri(Barrande, 1872) †, Ectillaenus sarkaensis (Novák v Perner, 1918)/. Konkrétně u druhu Ectillaenus je cefalon obvykle hladký a oči malé, umístěné v rozích hlavového štítu na hraně s velmi malými volnými lícemi. Trup je složen z deseti článků. Ocasní štít má jen slabě naznačeno vřeteno, které není článkované. Podle stop po komůrkách na pygidiu (fotografie níže) si po smrti trilobita na mršině pochutnávali nejspíše nějací pračervi.

Vědecké názvy:

Ectillaenus advena (Barrande, 1872) † - u nás se vyskytuje v šáreckém souvrství, loc. Praha - Vokovice /včetně blízké části Divoké Šárky/
Ectillaenus benignensis (Novák in Perner, 1918) † - u nás se vyskytuje v dobrotivském souvrství, loc. Praha - Vokovice /včetně blízké části Divoké Šárky/
Ectillaenus holubi (Šnajdr, 1956) † - je znám z libeňského souvrství
Ectillaenus katzeri (Barrande, 1872) † - u nás se vyskytuje v šáreckém souvrství, loc. Praha - Vokovice /včetně blízké části Divoké Šárky/, okolí Rokycan
Ectillaenus sarkaensis (Novák in Perner, 1918) † - u nás se vyskytuje v šáreckém souvrství, loc. Praha - Vokovice, Šárka
Ectillaenus katzeri katzeri (Barrande, 1872) † - u nás se vyskytuje v šáreckém souvrství, loc. Praha - Vokovice /včetně blízké části Divoké Šárky/, okolí Rokycan
Ectillaenus katzeri parabolinus (Novák in Perner, 1918) † - u nás se vyskytuje v šáreckém souvrství, loc. Praha - Vokovice /včetně blízké části Divoké Šárky/
Ectillaenus parabolinus (Novák in Perner, 1918) = Ectillaenus katzeri parabolinus (Novák in Perner, 1918) †

3D animace trilobita Ectillaenus giganteus zde. 

Eudolatites aff. dubia (Barrande, 1846), velikost trilobitů je 115 mm a cca 130 mm, Kayd Rami (El Kayd Errami), západní Sahara, Maroko 

Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Dalmanitoidea Vogdes, 1890 †, čeleď: Dalmanitidae Vogdes, 1890 †, rod: Eudolatites Delo, 1935 †, podrod: Eudolatites Delo, 1935 †, pravděpodobný druh:Eudolatites aff. dubia (Barrande, 1846) †. 

Dalmanitidní trilobit Eudolatites řádu Phacopida, který se vyskytoval v období svrchního ordoviku, byl původně popsán Barrandem jako Dalmanites v r. 1852. V Česku se vyskytuje převážně v bohdaleckém souvrství, ale lze jej nalézt i v jiných souvrstvích napříč ordovikem. Cefalon je vcelku výrazně řezaný, líce jsou opatřeny drobnou granulací, velmi typickou pro tento rod. Ta ale chybí na glabele nebo je nepoměrně nižší. Na glabelu, která se vpřed výrazně rozšiřuje a přesahuje hlavový lem, jsou nasazeny malé, ale výrazné ledvinovité oči (jsou zhruba v polovině a zabírají cca. jednu třetinu až čtvrtinu délky cefalonu). Glabela má tři páry glabelárních rýh. Předpokládá se, že byl, jako mnozí jiní trilobiti opatřen i tykadly, tedy receptivním přívěškem, který mu pomáhal při orientaci, či hledání potravy na dně moře. Počet článků na trupu se druh od druhu různí, ale pohybuje se v rozmezí 11 - 13. Velmi zajímavé je mohutné trojúhelníkové pygidium, s nazad se zužující axiální částí, obsahující ale velké množství článků 12 - 14. Pygidium je opatřeno charakteristickým širokým, jakoby nafouklým lemem, který je spolu s granulací na lících poznávací "ochranou" značkou tohoto fakopida. Mohl to být ale významný hydrostatický orgán, jež trilobitu pomáhal při plavání a přesunu v moři.

Vědecké názvy:

Eudolatites angelini (Barrande, 1852) † - u nás se vyskytuje v bohdaleckém souvrství, loc. Praha - Velká Chuchle nebo vinickém souv., loc. Beroun - Vinice
Eudolatites dubia (Barrande, 1846) † - u nás se vyskytuje v zahořanském souvrství, loc. Zahořany u Králova Dvora /zahořanský stratotyp/, Dubeč
Eudolatites galafrea Šnajdr, 1987 † - u nás se vyskytuje v bohdaleckém souvrství
Eudolatites hastatus (goldfussi) Přibyl & Vaněk, 1972 † - u nás se vyskytuje v letenském souvrství, loc. Děd - Barrandovy jámy /Drabov/
Eudolatites karmina Šnajdr, 1987 † - u nás se vyskytuje v zahořanském nebo bohdaleckém souv., loc. Brumlovka
Eudolatites promura Šnajdr, 1987 † - u nás se vyskytuje v letenském souvrství, loc. Beroun - Děd
Eudolatites sumptuosus Přibyl & Vaněk, 1972 † - u nás se vyskytuje v vinickém souvrství, loc. Trubín - JZD
Eudolatites simaki Přibyl & Vaněk, 1980 = Dreyfussina simaki (Přibyl & Vaněk, 1980)† Eudolatites dubius (Barrande, 1846) =Eudolatites dubia (Barrande, 1846) †

Euloma sp. Angelin, 1854, velikost kompletního trilobita 35 mm, Fezouata formation, region Alnif - Zagora, Maroko (st. tremadok) 

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ptychoparioidea Matthew, 1887 †, čeleď: Eulomidae Kobayashi, 1955 †, rod: Euloma Angelin, 1854 †, podrod: Calymenopsis Munier-Chalmas & Bergeron, 1895 †, druh: Euloma sp.Angelin, 1854 †.

Ptychopariidní trilobit známý od středního kambria do ordoviku. Jde o potomka známější kambrické Ptychoparie - Ptychoparia striata (Emmrich, 1839), Ptychoparia dubinka Kordule, 2006 †, Ptychoparia resseri (Růžička, 1940) † a Ptychoparia tenuis Pompeckj, 1895 †, jejichž nálezy z jineckého a buchavského souvrství patří k těm vzácnějším. Z Čech jsou známy nálezy trilobita Euloma v podstatě pouze z klabavského souvrství. Je to faciálně pestrý soubor hornin pražské pánve ordovického stáří, který vznikal sedimentací v hlubším moři. Mocnost profilu je od několika metrů do 300 m a nachází se v západních Čechách v okolí Rokycan. Jméno nese po obci Klabava, kde nedaleko starého zámku byl definován opěrný profil. K utváření tohoto profilu docházelo v ordoviku, tedy před 485-443 miliony let - konkrétně nejsvrchnější tremadok a arenig. Základní facií jsou klabavské břidlice, šedozelené, často písčité, dříve (Holub 1911) označované jako eulomové břidlice, rozšířené na Rokycansku. Termín zavedli Kettner a Kodym v roce 1919. Nalézají se zde např. Euloma inexpectatum (intexpectata) Holub, 1911 † a Euloma bohemicum Holub, 1911 †.

V posledních letech jsou časté nálezy tohoto rodu ze souvrství fezouata (tremadok) v jižním Maroku. Problém je, že tyto nálezy prozatím nebyly popsány a systematicky zařazeny, proto ten nejistý název Euloma sp., tudíž dosud exemplář nelze přiřadit do nového nebo konkrétního taxonu s dostatečnou jistotou. 

Co se vzhledu exoskeletonu trilobita týče, jde o typického zástupce problematického řádu Ptychopariida Swinnerton, 1915†. Vypadá totiž, že je jakoby poskládán z více druhů trilobitů. K tomu patrně docházelo častým mezidruhovým křížením. Takové křížení je i dnes v přírodě naprosto běžné. "Sedm až deset procent primátů jsou kříženci, přitom spolu některé druhy ani nepřichází do kontaktu" (Rebecca Ackermann, University of Cape Town, Jihoafrická republika). Jeho glabela má dva páry výrazných glabelárních rýh, přičemž spodní dva páry vytvářejí laloky, které jsou typické spíše pro trilobity fakopidní, např. čeleď Calymenidae nebo Cheiruridae. Hlava má dlouhé lícní trny, které také zrovna nebyly typickým znakem kambrických ptychoparií. Cephalon nese dva páry velmi výrazných podkovovitých očí, jež svým vzhledem připomínají spíše některé proetidní trilobity. Trup nese povětšinou 11 - 13 pleur, záleží na konkrétním druhu (tento konkrétní druh jich má 13). Velké elipsovité pygidium je složeno z pěti segmentů. Tvar těla a pygidium trilobita však příbuzenský vztah k ptychopariím nasvědčují. Kambrické druhy jsou známy z Číny, ordovické např. z Kanady (Newfoundland a Labrador), Číny, Francie, Íránu, Maroka, Norska, Španělska, Švédska, Velké británie, Spojených států (Montana, Utah) a Čech (Klabava). Je známo kolem 40 druhů.

Druhy rodu Euloma Angelin, 1854 † (z Barrandienu známe pouze dva druhy - Euloma bohemica Holub, 1911 † a Euloma inexpectatum Holub, 1911 †:

Euloma acutiscula Apollonov et Tschugaeva, 1983 †, Euloma aksaiensis Lisogor, 1977 †, Euloma alimbetica Balashova, 1961 †, Euloma angustilimbata Lu et Lin, 1989 †, Euloma badainjaranensis Zhou, 1981 †, Euloma bohemica Holub, 1911 † (u nás se nalézá v klabavském souvrství (Klabava), Euloma changshanensis Lu, 1959 †, Euloma cordillieri Lochman, 1964 †, Euloma ejinense Lu, Zhou et Zhou, 1986 †, Euloma elongatum Lu et Zhou, 1990 †, Euloma filacovi (Bergeron, 1888) †, Euloma geinitzi (Barrande, 1868) †, Euloma, granulatum Růžička, 1926 †, Euloma guizhouensis Lee, 1978 †, Euloma inexpectatum Holub, 1911 † (u nás se nalézá v klabavském souvrství (Klabava), Euloma kazakhstanica Balashova, 1961 †, Euloma kelleri Balashova, 1961 †, Euloma kettneri Růžička, 1937 †, Euloma laeve Angelin, 1854 †, Euloma limata Petrunina, Poletaeva, Semenova et Fedyanina, 1962 †, Euloma limitaris Apollonov et Tschugaeva, 1983 †, Euloma longiena Fedyanina, 1962 †, Euloma makayensis Kobayashi, 1955 †, Euloma marginulata Apollonov et Tschugaeva, 1983 †, Euloma mitratum Růžička, 1928 †, Euloma monile Lake, 1940 †, Euloma ornatum Angelin, 1854 †, Euloma primordiale Westergard, 1909 †, Euloma rectangulata Apollonov et Tschugaeva, 1983 †, Euloma sanduense Lu et Zhou, 1990 †, Euloma sdzuyi Courtessole et Pillet, 1975 †, Euloma shorica Petrunina, 1984 †, Euloma spinosum Lu et Lin, 1984 †, Euloma strix Shergold, 1975 †, Euloma subconica Lu et Chien, 1978 †, Euloma subquadrata Lu et Chien, 1978 †, Euloma taoyuanense Peng, 1984 †, Euloma transversa Lu et Qian, 1983 †, Euloma ultima Pillet, 1988 †

Flexicalymene retrorsa (Foerste, 1910) - velikost 38 mm, Highland County, Ohio, USA - st. Arnheim

Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Calymenina Swinnerton 1915 †, nadčeleď: Calymenoidea †, čeleď: Calymenidae Burmeister, 1843 †, rod: Flexicalymene Shirley, 1936 †, druh: Flexicalymene retrorsa (Foerste, 1910) †.

Gravicalymene arcuata (Price, 1982) - velikost trilobita 40 mm, Bwlch-y-Gaseg, Cynwyd Forest, Denbighshire, Wales, svrchní ordovik - stupeň Ashgill (cca 449 - 443 milionů let)

Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Calymenina Swinnerton 1915 †, nadčeleď: Calymenoidea †, čeleď: Calymenidae Burmeister, 1843 †, rod: Gravicalymene Shirley, 1936 †, druh: Gravicalymene arcuata (Price, 1982) †.

Zkamenělina trilobita rodu Gravicalymene arcuata (Price, 1982) †. Jedná se o typický druh trilobita, který se nachází v Ddolhirském sovrství ve Walesu. Toto souvrství, které je vyvinuto ve stupni Ashgill (dle britského dělení) stratigraficky i časově zhruba odpovídá našemu králodvorskému souvrství, odkud jsou známy, mimo mnohé jiné i nálezy příbuzného trilobita Gravicalymene (G) asperula Vaněk, 1965 †.

Illaenus wahlenbergianus Barrande, 1852 - velikost 35 mm, Darriwil, stupeň kunda - (nedaleko vodopádu Jägala), Estonsko 

Řád: Corynexochida Kobayashi, 1935 †, podřád: Illaenina Jaanusson, 1959 †, nadčeleď: Illaenoidea †, čeleď: Illaenidae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Illaenus Dalman , 1827 †, druh: Illaenus wahlenbergianus Barrande, 1852 †. 

Illaenus je významnou vůdčí zkamenělinou ordoviku a siluru zejména v Evropě a Severní Americe. Estonsko má vypracovanou vlastní stratigrafii ordoviku, která v současné době ještě není úplně konkordována (doladěna) se stratigrafií mezinárodní nebo Českou. Estonský stupeň kunda odpovídá střednímu ordoviku mezinárodního označení - stupeň darriwilian. Je o něco mladší, než o mnoho známější stupeň volchov, odkud pochází velké množství, krásně zachovalých ordovických nálezů. Jde především o nálezy v okolí Saint Petersburgu v Rusku. Mimochodem etnografické pojmenování slovem Kunda je v Estonsku zcela rozšířené - Kunda je malé přístavní město v severoestonském kraji Lääne-Virumaa, dále pak vesnice Kunda (Kunda küla, pro odlišení od města Kunda uváděna zpravidla s přívlastkem "küla", tedy "vesnice") je vesnice ve stejném estonském kraji Lääne-Virumaa, samosprávně patřící do obce Viru-Nigula a je to také řeka Kunda (estonsky plným názvem Kunda jõgi, tedy "řeka Kunda" nebo "Kundská řeka", lidově zvaná též Võhu jõgi, Põlula jõgi, Sämi jõgi nebo Semmijõgi) na severu Estonska. Pramení na východním okraji Pandiverské vysočiny poblíž městečka Roela a na území města Kunda se vlévá kam jinam, než do Kundského zálivu, což je už čtvrté místo, pomineme-li geologické pojmenování stupeň kunda, chlubící se tímto krásným, nezaměnitelným a zvučným pojmenováním.

Tento rod zahrnuje asi 50 druhů, např:

Illaenus alveatus Raymond 1925, llaenus auriculatus Ross, Jr. a Barnes 1967, Illaenus bayfieldi Billings 1859, Illaenus bucculentusWhittington 1963, Illaenus consimilis Billings 1865, Illaenus consobrinus Billings 1865, Illaenus crassicauda Wahlenberg 1826, Illaenus fraternus Billings 1865, Illaenus gelasinus Whittington 1965, Illaenus lacertus Whittington 1954, Illaenus marginalisRaymond 1925, Illaenus oscitatus Fortey 1980, Illaenus spiculatus Whittington 1963, Illaenus tauricornis (Kutorga 1848), Illaenus tumidifrons Billings 1865, Illaenus utahensis Hintze 1952

Vědecká synonyma rodu Illaenus:

Actinolobus Eichwald, 1858
Cryptonymus Eichwald, 1840
Deucalion Shcheglov, 1827
Actinobolus Eichwald, 1858

Vědecká synonyma druhu Illaenus wahlenbergianus:

Dysplanus wahlenbergianus (Barrande, 1852)
Illaenus subtriangularis Hawle & Corda, 1847
Illaenus wahlenbergianus Barrande, 1852
Illaenus wahlenbergii Barrande, 1846
Lichas rudis Barrande, 1872
Zetillaenus wahlenbergianus (Barrande, 1852)

Isotelus brachycephalus Foerste, 1919 - velikost 60 mm (sag), jižní Ontario, souvrství Cobourg, svrchní ordovik, Kanada

Řád: Asaphida Salter, 1864 †, nadčeleď: Asaphoidea Salter, 1864 †, čeleď: Asaphidae Burmeister, 1843 †, podčeleď: Isotelinae Angelin, 1854 †, rod: Isotelus De Kay, 1824 †, druh: Isotelus brachycephalus Foerste, 1919 †.

Druh asafidního trilobita, který se vyskytuje ve svrchním ordoviku Severní Ameriky (Kanada, USA - nejznámější a nejikonyčtější nálezy pocházejí z Ohia). Občas dosahuje úctyhodné gerontické velikosti. Roku 1985 a 1989 představil Hansen kompletní vzorky druhu Isotelus brachycephalus Foerste, 1919 z Ohia (USA) s délkami mezi 350 mm až 410 mm. Holotyp popsaný Foerstem v roce 1919 měří 378 mm (sag). Druhové jméno brachycephalus, kterou Foerste použil odkazuje na širokou hlavu tohoto typu Isotela.

Nankinolithus sp. - velikost 50 mm, Kayd Rami (El Kayd Errami), západní Sahara, region Rissani, Maroko - svrchní ordovik (cca 440 - 460 milionů let)

Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: Asaphina Fortey & Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Trinucleoidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Trinucleidae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Nankinolithus Lu, 1957 †. 

Zkamenělina velikého trinukleidního trilobita rodu Nankinolithus sp., avšak blíže neurčeného druhu. Tento trilobit má na délku 5 cm (včetně lícních trnů), což z něj dělá v kategorii trinukleidních trilobitů opravdu impozantní zkamenělinu. Je výtečně trojrozměrně zachovalý a má mnoho zachovalých detailů, navzdory tomu, že se fosilie v těchto marockých ordovických prachovcích s hrubým zrnem zachovávají bez detailnějšího prokreslení. Tito trilobiti měli kolem hlavy velký děrovaný lem - cedník, kterým, jak se předpokládá, nabírali bahno se sedimenty z mořského dna a hledali v něm zbytky potravy. Příbuzné rody jako jsou Deanaspis, Marolithus nebo Onnia dosahují v porovnání s tímto jedincem zhruba třetinové velikosti. Tento exemplář je v několika místech prasklý, slepený a nepatrně rekonstruovaný. trilobit je také v hornině uložený trošku šikmo vůči vrstvám a je proto trochu deformovaný. Cefalické jámy se nazývají fenestrae.

U nás je znám druh Nankinolithus granulatus (Wahlenberg, 1818) †, kterého nalézáme ve vrstvách králodvorského souvrství na lokalitě Levín - Lucperk nebo lokalitě Lejškov. Nálezy tohoto druhu jsou však poměrně vzácnější, zvláště kompletních exemplářů a jsou podstatně menších rozměrů. 

Ogygiocarella debuchi (Whittard, 1822) - velikost 64 mm, Betton Quarry, Shropshire, Anglie (st. llanvirn)

Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, čeleď: Asaphidae Burmeister , 1843 †, podčeleď: Ogygiocaridinae Raymond, 1937 †, rod: Ogygiocarella Harrington & Leanza, 1957 †, druh: Ogygiocarella bettonensis (Whittard, 1964) †. 

Na dvou detailních fotografiích pygidia níže jsou zřetelně vidět zachovalé kutikulární terasy (tzv. přírůstkové linie), které by mohly mnohé vypovídat o věku nalezeného jedince.

Exuvie trilobita rodu Ogygiocarella bettonensis (Whittard, 1964) z Middeltonského souvrství, které stratigraficky odpovídá našemu šáreckému souvrství. První nálezy tohoto rodu trilobita připomínaly lidem, pro svůj zakulacený tvar, otisky platýze.  

Některé zdroje uvádějí, že se občas ve velmi dobře zachovaných exemplářích nacházejí řady jamek podél pilovitých okrajů trilobita, které procházejí skrze celý skelet. Tyto překážkové struktury mohly být druhem senzorického zařízení, přičemž zachovalé kanálky pravděpodobně sloužily k uložení senzorických orgánů, jako jsou primitivní chloupky. Použití těchto struktur mohlo sloužit k detekci změny směru nebo síly podvodních proudů. Díky tomu mohli být mimořádně sofistikovanými snímači pohybu ve vodě a detekovat tak případné nebezpečí nebo i kořist.  

Onnia (O) sp. Bancroft, 1933 - šířka cephalonu 24 mm, Erfound - Hamerlechded, Maroko

Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: Asaphina Fortey & Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Trinucleoidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Trinucleidae Hawle & Corda, 1847 †, podrod: Onnia Bancroft, 1933 †, rod: Onnia Bancroft, 1933 †. 

Fosilii jsme získali od Petra Neumana, dobrodruha, cestovatele a ajťáka, který cestuje po světě a jehož koníčkem je, či byl právě sběr zkamenělin. Jedná se o jeho osobní nález, který vyloupl z poměrně tvrdého křemence v ordovických vrstvách poblíž "města" Erfound. Zachovalé organické zbytky trilobitů vynikají na světlé hornině krásným oranžovým chitinovým zabarvením. Význam, či český ekvivalent latinskému názvu onnia je ďubkatec, což je slovo o kterém jsme netušili, že vůbec existuje. S největší pravděpodobností souvisí s děrovaným lemem kolem hlavy. 

Vědecké názvy:

Onnia abducta (Přibyl & Vaněk, 1969) † - u nás se vyskytuje v bohdaleckém souvrství, loc. Praha - Brumlovka
Onnia superba (Bancroft, 1929) † - u nás se vyskytuje v bohdaleckém souvrství, loc. Velká Chuchle
Onnia ultima (Barrande, 1852) † - u nás se vyskytuje v králodvorském souvrství, loc. Levín, zářez dálnice - východní část
Onnia goldfussi (Barrande, 1846) = Deanaspis goldfussi (Barrande, 1846) † - výskyt v libeňském a letenském souvrství
Onnia vysocanensis Přibyl & Vaněk, 1980 = Deanaspis vysocanensis (Přibyl & Vaněk, 1980) † - u nás v zahořanském souv.
Onnia ornatus (Sternberg, 1833) = Marrolithus ornatus (Sternberg, 1833) † - u nás se vyskytuje v zahořanském souvrství přecházející do bohdaleckého souvrství, loc. Praha - Vysočany

Podřízené taxony (rody) čeledi Trinucleidae Hawle & Corda, 1847 †:

Parabolinella triarthra (Callaway, 1877) - velikost trilobita 14 mm, spodní ordovik - stupeň Tremadoc, Shineton Shales, potok Shineton, Shropshire, Anglie

Řád: Ptychopariida Swinnerton , 1915 †, podřád: Olenina Hupe, 1952 †, nadčeleď: Olenoidea Burmeister, 1843 †, čeleď: Olenidae Burmeister, 1843 †, rod: Parabolinella Brögger, 1882 †, druh: Parabolinella triarthra (Callaway, 1877) †.

Extrémně vzácný olenidní trilobit z řádu Ptychopariida Swinnerton , 1915 †. Nálezy tohoto trilobita se vesměs omezují na otisky glabel či cefalonů. To, že se nám jej podařilo získat do sbírky, byla souhra náhod. Nález pochází z biozony graptolitů Dicellograptus salopiensis a Clonograptus tenellus.

Placoparia sp. Hawle & Corda, 1847 - velikost největšího jedince 35 mm, Zagora, Maroko 

Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Cheirurina Harrington et Leanza, 1957 †, Nadčeleď: Cheiruroidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Pliomeridae Raymond, 1913 †, rod: PlacopariaHawle & Corda, 1847 †. 

Vědecké názvy:

Placoparia borni Hammann, 1971 † - u nás se vyskytuje v dobrotivském souvrství, loc. Praha - Motol
Placoparia cambriensis Hicks, 1875 † - u nás se vyskytuje v šáreckém souvrství, loc. Osek, Rokycany
Placoparia grandis Hawle & Corda, 1847 † - u nás se vyskytuje v letenském souvrství, loc. Beroun - Děd
Placoparia irregularis Moravec, 1990 † - u nás se vyskytuje v libeňském souvrství
Placoparia petri Moravec, 1990 † - u nás se vyskytuje v libeňském souvrství nebo dobrotivském souvrství
Placoparia tournemini (Rouault, 1847) † - Francie, Portugalsko, Španělsko (Traveusot formation, llandeilo)
Placoparia zippei (Boeck, 1827) † - u nás se vyskytuje v dobrotivském souvrství, loc. Malé Přílepy, Praha - Vokovice /včetně blízké části Divoké Šárky/
Placoparia macroptera Hawle & Corda, 1847 = Eccoptochiloides scuticauda (Barrande, 1846) † - u nás se vyskytuje ve vinickém souvrství, loc. Beroun - Vinice
Placoparia antiopa Moravec, 1990 = Placoparia borni Hammann, 1971 †
Placoparia barrandei Prantl & Šnajdr, 1957 = Placoparia cambriensis Hicks, 1875 †
Placoparia zippei tumida Klouček, 1916 = Placoparia zippei (Boeck, 1827) †

zdroj: https://www.biolib.cz/

Pseudoasaphus globifrons (Echwald, 1858) - velikost 80 mm, Darriwil, stupeň kunda - (nedaleko vodopádu Jägala), Estonsko 

Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: Asaphina Fortey & Chatterton, 1988 †, rod: Pseudoasaphus Schmidt, 1901 †, druh: Pseudoasaphus globifrons (Echwald, 1858). 

Estonsko má vypracovanou vlastní stratigrafii ordoviku, která v současné době ještě není úplně doladěna (konkordována) se stratigrafií mezinárodní nebo Českou. Estonský stupeň kunda odpovídá střednímu ordoviku mezinárodního označení - stupeň darriwilian. Je o něco mladší, než o mnoho známější stupeň volchov, odkud pochází velké množství, krásně zachovalých ordovických nálezů. Jde především o nálezy v okolí Saint Petersburgu v Rusku.

Selenopeltis cf. buchi (Barrande, 1846) - velikost 125 mm, Mount Boutshafrin, Alnif, Maroko 

Řád: Lichida Moore, 1959 †, podřád: Odontopleurina Whittington 1959 †, nadčeleď: OdontopleuroideaSepkoski, 1998 †, čeleď: Odontopleuridae Burmeister, 1843 †, rod: Selenopeltis Hawle & Corda, 1847 †, druh: Selenopeltis cf. buchi (Barrande, 1846) †. 

Je to jeden z nejznámějších ordovických rodů z čeledi Odontopleuridae. Vyznačuje se mírně klenutým krunýřem, který dosahuje velikosti až 12 cm. Hlavový štít je krátký, zaobleně obdelníkovitý. Poměrně široká glabela je složitě členěná. Volné líce vybíhají v dlouhé lícní trny. Trup je složen z devíti článků. Žebra vybíhají v krátký přední a dlouhý dozadu zahnutý zadní osten. Pygidium má krátké osní vřeteno se třemi prstenci. Žebra pygidia jsou zakončena také dlouhými ostny. Hypostom je obdélníkového tvaru s mírně vykrojeným zadním okrajem. Trilobiti rodu Selenopeltis obývali centrální a západní část Evropy a severní část Afriky. Druh Selenopeltis buchi je typickým představitelem tohoto druhu v Čechách, jež je známý z libeňského a letenského souvrství (poddruh Selenopeltis buchi buchi (Barrande, 1846) †). Byl zřejmě dravý, aktivně plaval. Na jeho krunýřích bývají nacházeny přisedlí ostnokožci, např. terčovci rodu Argodiscus. Na vzorku jsou i fragmenty trilobitů rodu Deanaspis. Čeští skalníci tento rod trilobita nazývali metlák, např. metlák z vrstev Vinických u Berouna. My jim soukromě říkáme klásek, protože nám svou morfologií evokují žitný klas. 

Vědecké názvy:

Selenopeltis beyrichi Hawle & Corda, 1847 † - vyskytuje se ve vinickém souvrství, loc. Beroun - Vinice
Selenopeltis buchi (Barrande, 1946) † - vyskytuje se v letenském souvrství, loc. Praha - Letná, Beroun - Drabov, okolí Veselé u Berouna
Selenopeltis inerme (Beyrich, 1846) † - vyskytuje se v zahořanském souvrství, loc. Záhořany u Králova Dvora, Počaply, Praha
Selenopeltis kamila Šnajdr, 1984 † - vyskytuje se v dobrotivském souvrství, loc. okolí Rokycan /Ejpovice, Malé Přílepy, Vokovice/
Selenopeltis longispinus Vela & Corbacho, 2009 †
Selenopeltis macrophthalma (Klouček, 1916) † - vyskytuje se v dobrotivském nebo šáreckém souv., loc. Praha - Vokovice /včetně blízké části Divoké Šárky/
Selenopeltis tenyl Šnajdr, 1984 † - vyskytuje se v bohdaleckém souvrství, loc. Praha - výkopy při stavě Sazka arény
Selenopeltis vultuosa Přibyl & Vaněk, 1966 † - vyskytuje se v králodvorském souvrství, loc. Lejškov
Selenopeltis buchi buchi (Barrande, 1846) †
Selenopeltis inerme inerme (Beyrich, 1846) †
Selenopeltis inerme kame Šnajdr, 1984 = Selenopeltis beyrichi Hawle & Corda, 1847 †
Selenopeltis buchi haglasta Šnajdr, 1984 = Selenopeltis buchi (Barrande, 1946) †
Selenopeltis stephani Hawle & Corda, 1847 = Selenopeltis buchi (Barrande, 1946) †
Selenopeltis haglasta Šnajdr, 1984 = Selenopeltis buchi (Barrande, 1946) †
Selenopeltis buchii (Barrande, 1846) = Selenopeltis buchi (Barrande, 1946) †
Selenopeltis buchi inermis (Beyrich, 1846) = Selenopeltis inerme (Beyrich, 1846) †
Selenopeltis buchi macrophthalma (Klouček, 1916) = Selenopeltis macrophthalma (Klouček, 1916) †
Selenopeltis macrophthalma kora Šnajdr, 1984 = Selenopeltis macrophthalma (Klouček, 1916) †
Selenopeltis inermis tenyl Šnajdr, 1984 = Selenopeltis tenyl Šnajdr, 1984 †
Selenopeltis buchii vultuosa Přibyl & Vaněk, 1966 = Selenopeltis vultuosa Přibyl & Vaněk, 1966 †

zdroj: https://www.biolib.cz/

Vědecká synonyma:

Acidaspis buchi Barrande, 1946
Acidaspis dufresnoyi (Barrande)
Selenopeltis buchi haglasta Šnajdr, 1984
Selenopeltis buchii (Barrande, 1846)
Selenopeltis haglasta Šnajdr, 1984
Selenopeltis stephani Hawle & Corda, 1847

Stenopareia sp., velikost cranidia 10 mm, velikost pygidia 17 mm, Kohtla-Järve (Kukruse), kukerzitové břidlice, Estonsko

Řád: Corynexochida Kobayashi, 1935 †, podřád: Illaenina Jaanusson, 1959 †, nadčeleď: Illaenoidea †, čeleď: Illaenidae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Stenopareia Holm in Schmidt, 1886 †. 

Nález hlavičky a pygidia blíže neurčeného trilobita rodu Stenopareia Holm in Schmidt, 1886 †. Hlava i pygidium se nalézají na dvou kamenech a zcela jistě spolu nesouvisejí, tedy maximálně do rodového určení. Nálezy pocházejí z kukerzitových břidlic. Z ordovických nálezů z Estonska známe tři druhy těchto trilobitů - Stenopareia ava Holm, 1886 †, Stenopareia linnarssoni (Holm, 1882) †, Stenopareia oviformis (Warburg, 1925) † a jejich poddruhové modifikace. Pakliže nejsme schopni určit do druhu tohoto trilobita, tak je automaticky sp., tedy speciosa. Nálezy trilobita rodu Stenopareia známe i z českých ordovických vrstev, převážně z okolí Králova Dvora u Berouna. Stenopareia se ve světě ještě sporadicky vyskytuje v mladším období siluru, během kterého však definitivně vymírá.

Symphysurus sp. - velikost 44 mm, Fezouata, Maroko, spodní ordovik, svrchní tremadok

Řád: Asaphida †, podřád: Asaphina †, nadčeleď: Cyclopygoidea †, čeleď: Nileidae Angelin, 1854 †, rod: Symphysurus Goldfuss, 1843 †.

Nálezy fragmentů druhu Symphysurus rouvillei (Tromelin & Grasset, 1887) † známe z klabavského souvrství, kde se vyskytuje v asociaci s trilobitem Euloma bohemicum Holub, 1911 †.

podřád Xiphosurida

Kmen: Arthropoda Latreille, 1829 - členovci, podkmen: Chelicerata Heymons, 1901 - klepítkatci, třída: Merostomata Woodward, 1866 - hrotnatci, řád: Xiphosura Latreille, 1802 - ostrorepi, podřád: Xiphosurida.

Podobné nálezy se řadí do podřádu Xiphosurida. Předpokládá se, že jde o předchůdce dnešních ostrorepů. Jejich přesnější klasifikace je však, díky často špatnému zachování složitá. Nejedná se tedy sice o trilobita, ale přesto jsme vzorek zařadili zde, spíše jako takový dodatek ke členovcům. Nález pochází z naleziště Zagora, ze souvrství Fezouata (spodní ordovik - tremadok), z Maroka. S trnem je velký 9 mm (sag).